close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Deník Koně

10. července 2007 v 9:46 | Simusha=* |  Koně

Milý deníčku...


Upozornění pro čtenáře… tento příběh "konce nemaje" a jeho konec nikdo nezná, protože má ruka stále připisuje zajímavé zážitky! Doporučuji ho číst od konce, který v tomto případě vlastně začátkem… Příběh je psán deníčkovou formou…
Léto 2005
Máca
A bylo léto - teda, ne že by to někdo poznal na počasí, ale podle kalendáře a zavřených školních dveří se někteří z nás dovtípili. Celé léto jsem měla naplánované trávit v našich stájích, mimo jiných i s Méďou. Většinu prázdnin bylo ale tolik povinností, že jsme se pořádně užili snad jen na týdenní dovolené v Hošticích.
Do Hoštic vede docela hezká cesta a tak jsem se rozhodla dopravit se s Merlinem "po svých", respektive "po jeho" :o) Tři a půl hodinová cesta nebyla pro arábka velkým problémem a když spatřil ke konci cesty naproti jdoucí haflingy mých kamarádů, vypadal stále jako bychom teprve před chviličkou vyrazili. Nicméně jsem ho již nechala na pokoji a jen sledovala, jak ho v ohradě přivítají "domorodci" - tři haflingové a jeden poník. Ale tak jednoduché to nebylo - tamní blonďáci se rozhodli Merlina pořádně prohánět a on vše řešil skákáním ohradníků. Achych ouvej, v největším lijáku jsme převáděli jeho a poničku Majku (zvanou Paštika) na vedlejší pastvu a stavěli pobořený ohradník, kterým Merlin v pololeže prolétl, když nedokázal vybruslit ze zatáčky.
Za tenhle týden všem lidičkám z Hoštic moc děkuji, protože sme si ho oba velmi užili - lonžovala jsem Méďu ve volnosti, zkoušeli jsme přirozenou komunikaci, také skákání ve volnosti a mnoho jiných zajímavých činností, na které není doma příliš času. Vyjížďky po zdejších loukách se Merlinovi zamlouvaly asi nejvíc, ale mně po nich pěkně bolely ruce a tělo :o) Ale každá dovolená jednou končí a my se vrátili zpět do Štětic.
Zde nastal problém až ve chvíli, kdy sem nechala koníčka dva dny v klidu a on se mi odvděčil pěkným rodeem, které pro mne nedopadlo zrovna růžově. Během vyjížďky sem si !!dvakrát!! pěkně zblízka prohlédla trávník našich luk a strání a na večerní vyjížďce sem se podívala pro změnu na dozrávající žito. Prostě super den, naštěstí už se nic podobného do konce léta neopakovalo... :o)
Merlin
To vám bylo léto!! Jezdili sme s Mácou každý den ven a mně se začaly dělat pěkné svalíky a dostával sem se do kondice (však na mě také kobylky letěli :o) Celé léto jsme spolu jezdili s dětma z tábora a také s turistama. Abych řekl pravdu, tyhle vyjížďky mě ani trochu nebaví :( Však se se mnou taky Máca na každé z nich zlobí, protože často dělám přesný opak než by chtěla - jednou se loudám, jindy lekám, potom chci běhat až moc. Ale pokud to chcete zkoušet taky, musíte to dělat šikovně a střídat strategie, jinak si na to jezdec zvykne a už to nebude tolik účinné :)
Zato když jsme se jezdili projet sami, to byla jiná... Nemáte za sebou žádné jiné jezdce, prostě jen tak jedete, vítr v hřívě, hřejivá slovíčka jezdkyně a hlazení a poplácávání. Občas si můžete i zazlobit, což je na vyjížďkách s turistama zakázané - mohlo by se jim něco stát, ale já se občas stejně neudržím ;o) a sem tam utrhnout trs šťavnaté trávy.
Neděle
26.6.2005
Máca
Hodně času uplynulo od doby, kdy jsem sem napsala něco naposledy. Merlin oslavil 4 roky, naběhali jsme spolu spolu hodně kilometrů a nespočetně jich našlapali. Mezi tím si samozřejmě Merlin dopřál pauzičku v podobě ztracené podkovy a tak se mi teď ve výběhu popásá spíš březí kobyla než valach :o)
Ale dnes se mi nechce psát o veselých příhodách a Merlinovo skopičinách. K životu patří i horší chvilky, kdy vám není do smíchu. Vlastně se to netýká přímo Merlina, ale tohohle povídání. Někteří z vás si myslí, že není hodno toho, aby si ho někdo četl, ale místo, aby mi to napsali přímo mně, roztřásají svoje opovrhování všude okolo...
Zkusila sem o tom říct Merlinovi - třeba mi poradí, je to přece povídání o něm. A víte jak to dopadlo?!? Nijak, ten kůň stál přesně tak, jako když jsem s příběhem pomluv začala. Pořád tentýž zčásti lhostejný výraz, žádné povzbudivé dloubnutí nosem do žeber... Nic takového. Prostě jen stál se sklopenou hlavou a snad i dřímal.
A i když to ten kůň vlastně nevěděl. Moc mi pomohl. Přesně takhle sem se k téhle situaci měla postavit já! Mělo mi to být jedno, vždyť nikdy se přece nezavděčíš každému. Najednou mi bylo do smíchu...
Zkuste se nad tím trochu zamyslet. Občas bychom se měli zachovat jako kůň - jen si tak stoupnout a podřimovat.
A na závěr oblíbená věta jedné kamarádky: Don't worry, be happy!!!
Neděle
3.4.2005
Máca:
Tak dneska mě Méďa pěkně vypek'. Na jeho občasné bláznění sem si zvykla a co si budeme povídat, jsem tvor mírně praštěný, takže mi jeho kozlíky a vyhazování imponují - alespoň má radost ze života. Ale dneska se tedy fakt předvedl. Běželi jsme svižným tempem po louce a mně bylo jasné, že budeme brzdit zase až o lesík, kterým louka končí. Tenhle manévr už mám slušně nacvičený, takže sem si jako vždy pěkně zasedla do sedla, mírně se zaklonila a pevně chytla koleny, ale ouvej...
Těch pohybů bylo asi trochu moc. Místo obvyklého "sliding stopu" nebo prudké myšky těsně před větvemi stromů se Méďa něčeho lekl, prudce se zastavil a v zápětí odskočil všema čtyřma naráz do strany. Bum bác... divím se, že se nezkácelo pár stromů, protože to pěkně zadunělo. Prostě sem se na Méďu zase jednou podívala zezdola :o) Naštěstí se nic vážného nestalo - ani mně ani Merlinovi, takže sem nasedla a klusala dál vstříc zapadajícímu sluníčku...
Merlin:
No, co bych vám měl vyprávět, prostě spadla jako zralá hruška! A to jsem skoro nic neudělal, jen mě vylekalo něco v lese. Trochu sem poskočil, nic neobvyklého, myslel jsem, že tohle Mácu prostě nemůže rozházet, ale znáte to - chybička se vloudila :o) Ale všechno bylo v pohodě, jako vzorný koník jsem okamžitě po Marcelině opuštění sedla zůstal stát (že bych zapomněl dál zběsile utíkat před tím, co mě vylekalo??? Hups!) a starostlivě se nad ní naklonil. Všechno OK, takže vzhůru do sedel a jede se dál...
Léto 2004
Máca
Přišlo léto a s ním hodně práce. Kolem Merlina jsem se točila stále častěji, čehož si nakonec všimnul i jeho majitel. A pak mi udělal radost jako snad nikdo před ním. Vyřkl tu osudnou větu - "Budeš jezdit a starat se o Merlina!"
Tak začala naše společná kariéra jezdce a jeho koně. Začátky nebyly lehké, Merlin se vztekal (já taky), když se mu něco nelíbilo, začal se stavět na zadní, vyhodil, na zadní, vyhodil a takhle tancoval a já jsem na něm bez sedla jen tak povlávala :o) Takže to chtělo jiný systém... rozřešení se našlo snadno, silou to nešlo, takže jsem zkusila domlouvání a vytrvalé přesvědčování doprovázené obrovskou pochvalou. A co se nestalo... Z toho nezkrotného divocha se stal mazánek, který byl ochoten chodit. Občas se leknul (a to pak bylo něco), ale naučil se na auta, srnky, lidi, psy...
V létě přišel i můj první pád... Bylo to na táborové vyjížďce. Pěkně sem si cválala po strništi, libovala si, jak je Merlinek poslušnej, nemaje ani potuchy, že mě ta "šedivá mrcha" za chvíli nemilosrdně pošle k zemi! Byly to jeho první prázdninové kozlíky, kterými se mě opravdu snažil zbavit :o) A úspěšně... po přehopsání půlky pole už to prostě dál nešlo, plácla sem sebou jak široká tak dlouhá a myslela, že Merlinovi asi přeskočilo. Dostal trochu vyhubováno, ale na druhou stranu sem byla ráda, že se probudil z jakési mírné letargie, kterou poslední týdny prožíval.
Od té doby jsem měla na mále ještě několikrát (ještě jednou to dokonce opět skončilo důkladným průzkumem matičky země), ale co moje vzpomínky stačí, o žádném dalším pádu již nevím. Často si Méďa vyhodí, ale jen tak z radosti a přebytku energie. Občas trochu zrychlý, v marném boji mě přelstít a co nejrychleji se vrátit domů, ale jinak je v podstatě vzorňáček, který mi chodí z výběhu naproti, když máme jít spolu ven, sklopí hlavičku a capká za mnou jako pejsek, aniž bych ho musela držet a vždycky vyšouní z mé kapsy něco dobrého :o)))
Merlin
V létě sem se lépe poznam s Mácou. Chovala se ke mně jinak než ostatní. Do té doby sem si připadal jako nástroj, který si jezdci přehazují jako horký brambor. Nic sem nechápal, každý po mně chtěl něco jiného, jedni do mě kopali, druzí to zkoušeli trochu opatrněji, ale výsledek byl takový, že sem se všem jejich povelům vzepřel. Pak přišly týdny pohody, alespoň v tom smyslu, že jsem měl jednu jezdkyni, která mě neměla jen jako hračku, ale při čištění mě různě drbala a dělala mi pomyšlení. Po večerech jsme spolu chodili na čerstvý jetelíček a trávu za stodolu. Začínal sem jí mít rád a když jsme společně museli denně hodně pracovat, měl jsem do toho mnohem větší chuť než před tím. Jezdila na mě bez sedla, nijak můj hřbet neotlačovala sedly, které na mě jiní dávali, protože se báli nebo prostě jen proto, že byli moc pohodlní. Věřím, a děkuji Máce za výdrž, že ježdění na mém vystouplém a kostnatém kohoutku nebylo nijak příjemné :o) Ale abych to shrnul. Moje jezdkyně se mě snažila podporovat, nepospíchala na mě a často chválila, což já mám hrozně rád!! Každý večer jsem dostal za dobře odvedenou práci ovísek a čím déle jsme spolu byli, tím více sem jí měl rád.
Máca:
Na ten den nikdy nezapomenu! Už nevím přesné datum, ale bylo to někdy na jaře.
Zase jsme se jeli projet všichni dohromady. Mé kamarádky a mezi nimi i Markéta - tehdy jediná jezdkyně Merlina. Na konci vyjížďky mi "svůj poklad" na chvíli půjčila… Mísily se ve mně pocity nadšení a strachu, ale přece jen jsem usedla na Merlinovo hřbet. Řeknu vám, ten koníček se při cvalu snad ani kopyty nedotýkal země! Od té chvíle jsem chtěla, aby tahle naše kraťoučká společná jízda nebyla tou poslední.
1.1.2004
Merlin:
Všude kolem mne bylo spoustu lidí. Zase na mě dali deku a dotáhli sedlo, ale aby viděli, že já se nevzdávám, rozdal jsem jim pár pozdravů v podobě kopanců. Pak si mě Jirka, kterému všichni říkali "majitel" dovedl takhle nastrojeného na zahradu a VĚŘTE NEVĚŘTE se mi vyhoupl na hřbet. Nestačil jsem ani zamrkat. Něco mě tlačilo na zádech, vrtělo se to a nakonec to začalo vydávat i zvuky. Byl jsem tak vyděšený, že jsem nemohl nic dělat… Vůbec nic!
Máca:
Při pohledu na Méďu mi ho bylo trochu líto… ta spousta lidí okolo ho dost znervózňovala a jako tradičně jsme ho sedlali alespoň ve třech. Brala sem to jako každý jiný trénink sedlání a uzdění, ale dnes tomu bylo trochu jinak - Merlinovo obsedání.
Když se na něj Jirka vyhoupl, Merlin se jen mírně rozkročil a zůstal stát. Nikdo nevěděl co se v něm odehrává a všichni ho napjatě sledovali - jeho rozšířené nozdry, zatnutý každý sval a hlavně jeho zmatené oči
… podobný výraz v jeho očích jsem už nikdy neviděla - v dalších měsících budu vídat spíše výrazy vzdoru a strachu, ale také chuti běhat a pracovat, které se budou měnit jako aprílové počasí…
Máca:
Plynul čas a já si stále Merlina všímala jen okrajově… Merlin byl kůň z pastvy, který, před tím než k nám přišel, poznal člověka jen při kastraci a očkování. Jinak si volně běhal po rozlehlých pastvinách se svým stádem a lidí se díky svým dosavadním zkušenostem bál.
Nastoupila tedy ne příliš zkušená, ale odvážná Vencova ruka. Venca chodil s "divochem" na procházky, učil ho soužití s lidmi a za to byl nejednou vyprovozen z boxu nevybíravými způsoby, ale vždycky se vrátil! A tak dostal Merlin základy "společenského chování".
Nastala doba, kdy se černošedý kůň potuloval po naší pastvině… v té době sem si ho poprvé začala více všímat… Nebyl zde totiž příjemný a lidi se ho proto báli. Chtěla sem to změnit a tak jsem za milým Méďou chodila a čas od času mu přinesla nějaký úplatek. Takže to pak dopadalo tak, že když se šlo přes horní výběh pro koníky, já šla přímo za Merlinem, aby "neobtěžoval" nikoho dalšího.
Začínala sem ho mít ráda :o)
Podzim 2003
Merlin:
Tak mne tu máte!!! Jestli si ale myslíte, že to se mnou budete mít lehké, mýlíte se! Už jen to jakým podfukem jste mě dostali do přepravníku. Navíc z vás jde hrůza… Všichni tu postáváte u mého boxu - i tomuhle strašnému místu, kde se nemůžu ani proběhnout a utéci vám, jste dali jméno. Moc se bojím. "Proč tu stojíte,? Co koukáte? Koukejte táhnout pryč!!"
Máca:
Všichni sme se tlačili u boxu a koukali na náš nový přírůstek… Každý něco povídal, ale nikdo se neodvážil vstoupit dovnitř, kde se nervózní koník točil dokola a prudce švihal ocasem.
"Obyčejný kůň a navíc vypadá i nezvladatelně a nebezpečně" s těmito slovy jsem opouštěla koně, který se zdál v přítmí stáje skoro černý. Tehdy jsem ještě nevěděla, že to bude největší koňská láska v mém životě…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama